Legenda o vzniku kungfu
Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šaolin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je cvičení I-ťin-ťing a Si-suej-ťing a také základním bojovým technikám (čchüan-fa), aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šaolin se stal jejich centrem.
Existuje mnoho historických pramenů, které se o Bódhidharmovi zmiňují. Nejvýznamnějšími jsou Záznamy chrámu Luo-jang z roku 547, Životopisy nejvýznačnějších kněží z roku 645, spis Čchuan-fa pao-ťi (Vzácná kronika předávání dharmy) z 8. století anebo Tao-süanův třicetisvazkový spis Ťing-te čchuan-teng-lu (Záznam o předávání světla či Lampa předávaná z ruky do ruky) z roku 1004. Zmiňované prameny poskytují neúplné a někdy rozporné informace, přesto mnoho význačných historiků a buddhologů jako prof. Daisetsu Teitaro Suzuki, Heinrich Dumoulin a Kenneth Ch'en nepochybují o tom, že Bódhidharma byl skutečnou historickou osobností, byť opředenou předivem legend a mýtů.
Tradičně je Bódhidharma zobrazován jako divoce vypadající chlapík s vousy jako strniskem a do široka otevřenýma pronikavýma očima. Pro nedostatek dokumentů však není zcela jasné, jak Bódhidharma vypadal a kým skutečně byl, jedná se proto spíše o postavu spadající do oblasti legend.
Technika, nazývaná čchüan-fa, která Šaolin proslavila a povýšila na kolébku bojových umění jako takových, vycházela samozřejmě i z různých starších stylů a absorbovala v průběhu svého vývoje i prvky jiných škol a technik o nichž povětšinou nemáme přesnější poznatky. Je však zřejmé, že šaolinští mniši byli s nimi obeznámeni a hlavní Bódhidharmovou zásluhou bylo integrování a přizpůsobení poznatků předchůdců, jejich přetavení ve vyšší formu. Jelikož byl údajně v Indii příslušníkem kasty kšatrijů (bojovníků), měl zřejmě k bojovým uměním blízko a pravděpodobně měl za sebou i určité praktické zkušenosti ze své vlasti, podle jistých indicií lze předpokládat, že jedním ze základů jeho stylu čchüan-fa bylo i staré indické umění boje beze zbraně, zvané vadžramuští (vajramushti - "umění diamantové pěsti"), do nějž byl každý kšatríja zasvěcován již od dětství (tuto techniku však běžně ovládali i potulní mniši za účelem sebeobrany). Do jaké míry vycházel z tradice vadžramuští při tvorbě svého systému, pojmenovaného jeho následovníky Osmnáct mnišských pěstí (Š’-pa luo-chan-šou), se už nedozvíme, jisté však je, že toto umění nevzniklo ve vzduchoprázdnu a bez návaznosti na starší bojové tradice a tehdejší poznatky čínské medicíny.